Eduardo Manet
Eduardo Manet

Navzdory Manetovým působivým úspěchům, které trvají již přes polovinu století, zůstává tento mimořádně talentovaný kubánsko-francouzský autor relativně neznámý. Má mnohostranný záběr dynamického dvojjazyčného spisovatele. Dramatik a romanopisec, divadelní a filmový režisér se narodil roku 1930. Byl vůdčí osobností v kulturním dění Kuby i Francie. Působil jako součást kubánské komunistické elity až do rozchodu s ní v roce 1968 po sovětské invazi do Československa. Od té doby žije ve Francii. Jeho práce měly mezinárodní ohlas: byl nominován na cenu Goncourt, a byla mu udělena mimořádná cena Goncourt pro mladého autora. Jeho romány a hry byly přeloženy do jedenadvaceti jazyků. Nicméně Manetova práce, byla často přehlížena a to jak francouzskými tak americkohispánskými kritiky, právě kvůli jeho ojedinělé pozici latinoameričana píšího ve francouzštině. Napsal sedm románů, všechny francouzsky, které přesto typicky zrcadlí kubánské zkušenosti. Svůj pohled zaostřuje na multikulturalismus, postmodernu, metadivadlo, a komedii.


Rozhovor uveřejněný 22. 4. 2003 na Network Damocles.

Co si myslíte o nedávném tvrdém zákroku proti 80 kubánským intelektuálům?
Vrátili jsme se k metodám používaným v úplných začátcích režimu. Rána byla masivní a surová a všechno se stalo velmi rychle, během několika dní. Obvinění stanuli před fraškovitými soudy, bez jakýchkoliv práv nebo možností obhajoby. Bylo to absurdní. Rozsudky byly rozhodnuty předem. Byli posláni do vězení na velmi dlouhou dobu, více než 20 let. To se již dlouho nestalo. Vždy byla příležitostná zatčení, ale orgány byly nuceny vynést rozsudky, které netrvaly nikdy víc než pět nebo šest let. Toto je velmi drsný krok zpět, což znamená, že režim se cítí být ohrožený.

Proč?
Tvrdý zákrok přichází na konci dlouhého procesu a je příznačný pro Castra. On vnímá svou dobu, příležitost, nechává věci dozrát, vždy používá prostředky represe ve správném okamžiku. A to se stalo přesně nyní.
Akce "Novinářů bez hranic" byla velmi důležitá, a proto se z nich stali nepřátelé režimu číslo jedna . Začalo to oceněním autorovi Raulu Riverovi v roce 1997. Který se stal symbolem a jako nezávislý novinář se začal objevovat, vyjadřoval se za sebe i za organizaci. Jeho vzor následovali nezávislí právníci, nezávislí ekonomové a nezávislí vydavatelé.
Současně se objevil, projekt Varela, který vedl občany k obhajobě demokratických změn ústavními prostředky. Projekt prostupoval zemí a zvláště katolickou hierarchií po papežově návštěvě Kuby. Shromáždilo se 11.000 podpisů.
Turistický průmysl sice vzrůstal, ale společenský život byl v úpadku. Prostituce se rozšiřovala všemi třídami společnosti. Vzrůstala pedofilie, užívání drog a na Kubě se vyráběly maďarské pornografické filmy. Režim to použil jako záminku v roce 1999 pro to, aby podnikl rázná opatření proti malicherným kriminálníkům, pasákům, pedofilům a překupníkům drog. Byly ale také uděleny velmi těžké tresty za spolupráci s cizinci, nejvíce ze Spojených států.
Nové zákony ale měly malý užitek. Úder přišel později, nejprve v referendu, ve kterém obyvatelstvo, pečlivě organizováno "Výborem na obranu revoluce", hlasovalo masivně pro pokračování socialistické revoluce. Projekt Varela byl zavržen. Ale jeho obhájcové a další nezávislí aktivisté zůstali a byli otevřeně podporováni Americkou zájmovou sekcí v Havaně.
Irácká válka, která ve světě vyprovokovala silný odpor vůči americké politice, byla šancí uhasit toto odbojové hnutí.

Můžeme podniknout nějakou akci? Co můžeme udělat pro oběti represe?
Kubánská vláda je velmi citlivá na zahraniční tlak. Cukrovarnictví se zhroutilo a hlavní hospodářské zdroje země pochází z peněz dvou milionů Kubánců žijících v cizině, kteří posílají prostředky svým příbuzným a z turistického průmyslu, což je luxusní turistika na okraji kubánské společnosti. V loňském roce přijelo 150.000 amerických turistů na Kubu a předpokládá se půlmilionu za tento rok. Udělaly se velké investice v prvotřídních zařízeních. Represe je ale pro tento sektor antiproduktivní, protože může zakalit představu turistů o zemi. Proto lidé musí zahájit akci. Petice podepsaná vůdčími veřejnými osobnostmi již obíhá ve Španělsku a ve Francii.
Castro, nesrozumitelný v Evropě a dokonce ve Spojených státech, má velikou podporu mnoha přátel. Hodně zemí má kulturní, politická a obchodní spojení s Kubou. Občané si musí situaci uvědomit. Když mlčí nebo se dívají stranou, jsou ve spolku s touto represí. Dvojstranné výměnné dohody musí být zrušeny a celá pomoc režimu musí být zastavena. Hrozný zákon z roku 1999 musí být zrušen a všichni intelektuálové na Kubě musí být propuštěni z vězení.


Eduardo Manet - Otázka Moci
Zkrácený rozhovor z Le Matricule des Anges č. 23 (červen-červenec 1998)

Manet začínal ve šlépějích svého otce, novináře, v Havaně. Brzy odjel do Evropy studovat divadlo a kinematografii. Pracoval jako herec a mim vedle Jacquese Lecoqua. Na Kubu se vrátil po pádu Batistovy diktatury v r. 1959 na pozvání Castrovy vlády, aby vedl Národní divadlo. Kubu opouští opět v r. 1968, kdy do Prahy vjíždějí tanky. Usazuje se v Paříži.

Jak to, že od počátku píšete francouzsky?
Když jsem poprvé odešel do exilu, neměl jsem v úmyslu se na Kubu vrátit, a proto jsem začal psát nejprve v angličtině, potom v italštině a nakonec jsem zkusil jednu novelu francouzsky. Ta byla publikována, a proto jsem u ní zůstal. V latinské Americe jsem proto pokládán za francouzského autora.

Změnilo by vaší tvorbu, kdyby jste psal španělsky?
Jedna kritička řekla, že ač píši jakýmkoliv jazykem, zůstávám stále latinskoamerickým autorem díky inspiraci. Důležitý je základ v dětství. Mým mateřským jazykem je stále španělština a stýkám se s Kubánci v exilu a se studenty, kteří přijíždějí do Francie. Mnozí z těch, co na Kubě zůstávají, sice nesouhlasí s režimem, ale chtějí vědět co bude po Castrově pádu a mají strach z ovládnutí Kuby Američany.

Ztotožňujete se s nimi?
Ano. Castro je poslední dinosaurus, poslední politický diktátor. Ekonomika ovládá celou společnost. USA mají peníze a tedy i politickou moc. A to má vliv i na kulturu. Ve svých hrách také např. akcentuji tyto vlivy skrze jazyk, který je mnohdy totálně parazitován anglickými výrazy. Řeším v nich manipulaci a boj o moc. Narodil jsem se v zemi, která zná prakticky jenom diktaturu. Podle mne musí být divadlo politické. Považuji se za levicového autora. Dnes, žel politická myšlenka spíše odrazuje.

Ve vašich hrách jsou extrémně početné a přesné autorské poznámky. Jaké místo ponecháváte režisérovi?
V poznámkách dodávám svou vlastní vizi režie, ale režisér je může svobodně změnit. Je na režisérovi najít svou svobodu. Vycházím z dynamického divadla a pantomimy a poznámky mi umožňují vidět pohyb.

Maia Bouteillet




Z agenturní zprávy z 24.4.2003

Protestující "Novináři bez hranic" byli zbiti úředníky kubánského velvyslanectví.

   Aktivisté z organizace "Novináři bez hranic" byli dnes zbiti personálem kubánského velvyslanectví v Paříži, když se uvázali na řetězy k zábradlí velvyslanectví a zatarasili vstupy do velvyslanectví. Protestovali za přítomnosti několika prominentních kulturních osobností proti uvěznění 26 novinářů na Kubě.
Asi deset reportérů bylo napadeno poté, co velvyslanec odmítl přijmout dopis požadující propuštění 26 novinářů, kteří byli v poslední době uvězněni až na 27 let. Kuba nyní předstihuje Eritreu, Barmu a Čínu, ve věznění největšího počtu novinářů na světě. Demonstranti nosili transparenty "Kuba = vězení" a se slavným citátem jednoho z uvězněných novinářů Raula Rivery: "Já nekuji pikle, já píši."
   Mezi těmi, kdo přišli vyjádřit podporu uvězněným novinářům byli kubánští spisovatelé Zoe Valdés a Eduardo Manet, španělský dramatik a filmař Fernando Arrabal, francouzský filmový režisér Romain Goupil a francouzský romanopisec Pascal Bruckner.
   "Novináři bez hranic" také poslali dopis 18. dubna 2003 francouzskému ministru zahraničí Dominique de Villepinovi, ve kterém kritizují Francii, pro běžnou politiku vůči Kubě jako kterémukoliv jinému státu mimo Evropskou unii. Vytváření bližších vazeb mezi EU a Kubou by mělo být podmíněno mnohostrannou demokracií a základními svobodami. Žádali v něm ministra, aby vstoupil ve spojení s disidenty a jejich rodinami a dal jim větší podporu.
   "Novináři bez hranic" několikrát vyzývali EU, aby pozastavila uznání Kuby pro možnost připojení se k dohodě "Coton Agreement" (ta poskytuje 77 africkým, karibským a pacifickým zemím pomoc EU a výhodné obchodní podmínky) až do té doby, kdy novináři budou propuštěni.
   Aktivisté z "Novináři bez hranic" obsadili 4. dubna 2003 na několik hodin kubánskou cestovní kancelář v Paříži a požadovali jejich propuštění. Symbolicky obrátili kancelář ve vězení a prohlásili, že provedou další akci, jestliže zatčení novináři budou odsouzeni.
   Kubánská vláda využila hrozící invazi USA do Iráku k spuštění bezprecedentní vlny represí 18. března 2003. Zatkli téměř 80 disidentů, včetně 26 nezávislých novinářů, a obvinili je z podkopávání státu, "nezávislosti a územní celistvosti" ve spolku s Americkou zájmovou sekcí (diplomatická reprezentace) v Havaně. Byli uvězněni na 6 až 28 let.
   Raul Rivera (v roce 1997 obdržel cenu od organizace "Novináři bez hranic") a Ricardo González (dopisovatel "Novinářů bez hranic" v Havaně) dostali tresty na 20 let. Všechno proběhlo před fingovanými soudy, tajně, ve velké rychlosti, bez práva na obhajobu, s připravenými důkazy od tajných agentů a sousedů žalujícími výhradně na základě svých názorů.
   Před 18. březnem, byli již čtyři novináři ve vězení. Bernardo Arévalo Padrón, z tiskové kanceláře Linea Sur Press, který byl odsouzen v listopadu 1997 k 6 letům vězení za "urážku" prezidenta Fidela Castra a náměstka prezidenta Carlose Lage; Carlos Brizuela Yera, z tiskové kanceláře CPIC a ředitel Agencia de Prensa Libre Avilena, byli zatčeni 4. března 2002 v Ciego de Avila když protestovali proti policejnímu útoku na novináře z Kubánské tiskové kanceláře; a Carlos Alberto Domínguez, který je držen bez formálních obvinění od 23. února 2002.
   Kubánská ústava zakazuje jakékoliv soukromé vlastnictví médií. Protože nemohou publikovat v jejich vlastní zemi, přes 100 nezávislých novinářů se spoléhá na kubánské exilové organizace ve Spojených státech, aby vydaly jejich články, většinou na Internetu. Skoro 60 nezávislých novinářů bylo přinuceno jít do exilu od roku 1995 poté, co byli denně pronásledovány úřady.